Smysluplná práce, ideální povolání nebo práce snů?

Internet je plný rad, jak najít práci, která vás bude bavit a naplňovat. A ještě vás i s rodinou nadprůměrně zajistí. Regály knihkupectví plní ročně desítky titulů z kategorie osobní rozvoj a člověk čím dál častěji naráží na profese jako kouč či kariérní poradce. Tak jak to, že je v práci stále nespokojená téměř polovina zaměstnanců.

Znamení doby: Práce, co má smysl

Co si budeme povídat, pojmy jako naplňující nebo smysluplná práce jsou vynálezem 20. století. A do širšího povědomí se postupně dostaly až po druhé světové válce. Před tím byla práce nebo zaměstnaní především prostředkem, jak zajistit obživu. Sobě a své rodině. V tom viděla většina našich předků hlavní smysl práce. A jiný nehledala.

Jak životní úroveň stoupala a skutečná chudoba a existenční starosti mizely na periferii společnosti, nároky kladené na práci rostly. Už nejen obživa, ale také vnitřní uspokojení, zábava či vyšší smysl.

Dnes původní účel – vydělat si na život – jako by ustoupil do pozadí. Samozřejmě je tu stále, ale většina lidí přesto své aktuální zaměstnání neustále poměřuje s jakýmsi ideálem, který bude splňovat celou řadu kritérií. Toužíme po lepší práci. A reptáme nad tou současnou.

Průmysl profesních snů

Celý ten proud nové, lepší a naplňující práce samozřejmě souvisí se společenskými změnami. Podoba práce a pracovního života prochází proměnami. I pokusy s garantovaným příjmem jsou reakcí na to, že skutečně smysluplné práce, a vůbec jakékoli práce, nebude při současném počtu obyvatel „vyspělého“ světa tolik. Ne každý se svým ustrojením bude hodit pro pomáhající profese nebo disponovat mozkem softwarového inženýra. Většinu práce zkrátka zastanou stroje.

Práce je to, co nikdo nechce dělat. — Tomáš Garrigue Masaryk

Na druhou stranu samotný osobnostně rozvojový proud se všemi svými směry a představiteli v nás neustále vytváří a přiživuje jakousi latentní pracovní nespokojenost. Jako by naše práce i život nestály za nic, pokud se lačně nevrháme vstříc novým výzvám nebo aspoň 3krát denně nevystoupíme ze své komfortní zóny.

A tak hledáme odpovědi na to „Jak najít práci snů“ a „Jak se živit tím, co mě baví“. Hltáme příběhy lidí, jimž se podařilo najít to pravé povolání. Hlásíme se na kurzy typu „Jak sladit profesní a osobní život“ nebo „Objevte smysl a poslání svého života“. – Nabídka je dnes víc než široká. Bohužel stejně tak široké je i její kvalitativní rozpětí.

Životní realismus neškodí, ale pomáhá

Nehorujeme tu za to, aby se lidé spokojili s tím, co mají. Setrvávali v práci, která jim nevyhovuje, nebo jsou v ní dokonce nešťastní. Ale přimlouváme se za reálný pohled na své schopnosti a dovednosti. I na celkovou životní situaci, v níž se právě daný člověk nachází.

Když si střízlivě zanalyzujeme tyto oblasti, tak bychom měli vědět, kam (nejen) profesně směřovat, a hledat rozumné cesty, jak tam směřovat. Cesty za ideální prací, tím skutečným povoláním spíše než sprint připomínají vysokohorský výstup s řadou různě položených táborů a kratších i delších zastavení. A umět si vytvořit dobrý základní tábor v podmínkách „tady a teď“ představuje pevný záchytný bod, z něhož se můžete směle vydat na zteč další kóty.

Vedle schopnosti vidět život bez růžových brýlí je důležitý i úhel pohledu.
Nekoukat pořád, jak dobře se mají jiní či jinde, ale hledat pozitiva svého současného zaměstnaní.
Smysluplnost práce je totiž kategorií aktivní a volní. Nehledá se někde vně, ale vytváří se.

My sami ji tvoříme – svým postojem k práci.